........................Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada.....................

Prosinec 2008

Abbé

12. prosince 2008 v 3:00 | Merit |  Moje dílka a díla

Ahoj prdi:-)

Tak konečně přidávám něco nového...netuším, jak na to budete rágovat, ale měla jsem prostě chuť napsat něco ..jinýho. MOžná trochu zvrhlýho a nechutnýho, ale vy mi to určitě odpustíte:-)

Mějte se krásně. Vaše Merit


Když někoho poznáš až do toho nejniternějšího dna, až do samého morku kosti, zbydou ti tři možnosti. Do konce života ho budeš milovat, nenávidět, nebo ta nejhorší varianta - obojí zároveň. Jo, lži se za příznivých okolností stávají legendami, ale na to, abych svůj příběh opředla něžnou pavučinou tajemna a klamu, je příliš krutý, živočišný a surový. Přiliš lidský.

Ani si nepatuju, kdy jsem ho viděla poprvé. V mojí paměti tam prostě stojí odjakživa - opřený o zpovědnici, v černým hábitu. Stojí tam, označkovanej tím směšným obojkem, aby vypadal jako každej jinej kněz. Jenže to mu nikdo nevěřil. Nikdo by nemohl v kostele vypadat tak nepatřičně jako on, ačkoliv syn boží. Abbé.
Jako dítě z křesťanské rodiny jsem do kostela chodila od malička. Vlastně jsem milovala chladné kachličky podlahy, vysoké stropy, posvátnou atmosféru, jenž vzbuzovala pocit, že zde se snad ani nedá mluvit jinak, než šeptem. Znesvětit toto místo by bylo jako svrhnout vlastní duši. A přesně to jsem bez lítosti udělala.
Bylo to o Vánocích, právě když mi bylo čtrnáct let. V tu dobu jsem dospívala a svou podivnou povahu jsem jen těžko skrývala - vzrušovaly mne věci, kterých se mí vrstevníci báli, nestarala jsem se o chlapce, jako jiné dívky mého věku.
Toho dne jsem ale ve vzduchu něco cítila. Něco, co už bylo dávno předurčeno a k čemu mělo odedávna dojít. Neměla jsem ponětí, co je jinak, ale vše jsem byla připravena přijmout s chladnou, otevřenou náručí.
Na Štědrý den sněžilo. Protože půlnoční mše, kde tiše zpívali modlidby ústa všech lidí z blízkého okolí právě končila, kostelem se nesl pach kadidla a navlhlých látek, jak tál sníh na kabátech a vlasech. Když kněz řekl poslední amen, desítky párů nohou se odebírali k východu, včetně mě. Než jsem však vyšla ven do posvátné noci, mou paži sevřela cizí ruka, která patřila někomu skrytému ve zpovědnici. Na okamžik jsem zaváhala a pak se poddala jejímu tahu.
Ve zpovědnici bylo těsno a teplo, mokré vlasy se mi začaly potit. Neměla jsem strach, ačkoliv jsem měla tisíc důvodů ho mít. Neznámá ruka přestala svírat mou paži a v černočerné tmě jsem viděla jen bělmo očí, jenž se vpíjely do mých. Abbé. Ne že bych byla překvapená, na to nebyl čas. Kostelem zněla ozvěna kroků posledních opozdilců a pak už zavládlo jen ono posvátné ticho.
,,Chceš se vypovídat?" prolomil ho Abbé. I když šeptal, měl tak hluboký hlas, až byl na hranici samotné slyšitelnosti.
Jistě, ani omylem nečekal, že něco takového bych chtěla. Ale co chtěl on? Přitisknout mě ke zdi zpovědnice a nechat Krista přihlížet našemu smilnění? Nebo jen toužil spatřit temnotu mé duše..? Jako bych byla ovládána ďáblem.