........................Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada.....................

Srpen 2008

Psáno na skarabu - díl I.

8. srpna 2008 v 11:30 | Merit |  Moje dílka a díla
Ahoj prázdninově naladění prdi!
Moc doufám, že si mezi sluněním najdete chvilku na přečtení a okomentování mé nové staroegyptské povídky:-) Těším se na kritiku.
Zatím P@, Merit
Nemohla tomu uvěřit. Chce ji! Mladinká dívenka přecházela po místnosti a v duchu děkovala všem bohům - v tuto jejich milost ani nedoufala. Dnes ji požádal o ruku! Ji, nanicovatou dívenku neurozeného původu...jak neuvěřitelné. Vždyť by mohl mít každou, na kterou by jen prstem ukázal. Každá by před ním lehla do písku a prosila o přízeň. Ne tak ona. Sama ani nevěděla, že právě tímto mladého muže tolik zaujala. Byl zvyklý na pozornost a náklonost všech dívek, co znal. Všechny by byly rády za jeho přítomnost a byl si jist, že každá z nich by se velice ráda stala jeho ženou. Jen u Teje pochyboval. Chyběl jí sice urozený původ, ale on ji miloval od prvního okamžiku. Stále měl před očima její tenké obočí, často zvednuté do čela, rýsujícím se nad mandlovýma očima. Dopodrobna si pamatoval její drobný, roztomilý nosík a to, jak ho krčila.
Ona zas na něm obdivovala jeho svižnou chůzi, způsob, jakým se smál, jakým mluvil. S lehkostí, která nebyla hraná otupil všechny její smysly a dal prostor jen srdci, jenž volalo jen a jen po jejím vyvoleném. A teď se má stát jeho ženou!

Pohled na oba novomanžele byl překrásný a možná i trochu děsivý. Byli stejně velcí, pohlední a velmi mladí. Kráčeli vedle sebe, rozpačitě se usmívali jeden na druhého a vypadali šťastní a nejistí.
Když uběhl čas, kdy sluneční kotouč boha Ré zapadl za obzor aby si odpočinul na svou další pouť, opustil mladý pár společenskou vřavu a odebral se do královských ložnic.
Mladý faraon si vychutnával obdivné až užaslé pohledy své krásné novopečené ženy Teje nad úžasně vyzdobenými královskými ložnicemi. I obvykle bývaly půvabné - z výklenků, které sloužily jako okna sem zasahovaly některé listy palm, roztoucích zde kvůli stínu, jenž přes horké dny poskytovaly. Po obvodu místnosti byly skříňky nejrůznějších velikostí a na nich malé i větší sochy bohů. Amenhotep, mladý faraon vycítil zvědavé Tejiny pohledy věnované právě těmto soškám.
,,To jsou skaraby. Podívej," řekl a ukázal na jednu ze sošek, vzal ji do dlaní a otočil vzhůru nohama. Na její spodní straně se skvěl nápis.
,,Co je tam napsáno?" zeptala se dívka nesměle. Mladý faraon se usmál a přečetl: ,,Nebmaatre se narodil ve Vasetu." chvíli se odmlčel a pak řekl: ,,Nebmaatre je mé trůní jméno." Teje rychle přikývla a horlivě poznamenala ,,To samozřejmě vím!", jen aby si její milovaný nemyslel, že je jen hloupá, nevzdělaná venkovanka. A ne královna.
,,A co je napsáno na této soše?" ukázala na malou napodobeninu bohyně Anat. Amenhotep se samolibě usmál a zpaměti, ačkoliv sochu vzal do ruky a dělal, že čte, řekl: ,,V jedenáctém roce svého života ulovil Nebmaatre hrocha velkého jako sluneční kotouč boha Ré."
Pak jeho pohled zjihl a natáhl se pro malou sošku Eset. Vzal ji do rukou a pak jí váhavě podal Teje.
,,Ta je pro tebe...má Velká královská manželko." pravil a díval se do jejích překrásných očí. Mladá dívka dar přijala, otočila malou podobiznu bohyně Eset a četla.
"Ať žije král Horního a Dolního Egypta, Reův syn Amenhotep, obdařený životem věčným, a vznešená jeho manželka Teje, ať žije! Jméno jejího otce je Juja, jméno její matky je Cuja. Stala se manželkou všemocného panovníka, hranice jehož země sahají na jihu ke Karoji a na severu k Naharině."
Mladá královna byla dojatá. Co víc by si mohla přát!

Teje již byla znavená dlouhým cestováním, ale necítila se nepříjemně. Seděla spolu s faraonem v pohodlném povoze se spousty polštářů, který byl nesen tuctem černých otroků. Když odhrnula vláčné závěsy poskytujíc královské dvojici soukromí, dopadaly dovnitř poslední Reovi paprsky. ,,Musíme dorazit ještě před soumrakem," řekl panovník a Teje jen s úsměvěm přikývla. Věděla, že její milovaný manžel jí cíl jejich výpravy stejně nepoví. Vždy, když se pokusila toto tajemství odhalit, nasadil svůj obvyklý samolibý úsměv a řekl: ,,Jen dočkej času, má Velká královská manželko."
Teje si užívala svého nového života, života po faraonově boku. Byla naplněna jeho láskou, kterou jí rád dokazoval a činilo ji radost rozhodovat o menších změnách v paláci, ve kterých jí dal Amenothep volnou ruku.
Její štěstí bylo nedávno korunováno tím, že jí požehnala Eset. Tak moc by chtěla dát svému manželovi mužského potomka, dalšího faraona! A jistě to chtěl i on, ačkoliv věděla, že zklamání z dcery by nedal najevo.
Z myšlenek byla dívka vyrušena poklesem povozu.
,,Jsme tu!" vykřikl faraon a zatleskal rukama. V tu chvíli vypadal jako malý kluk Nabídl rámě své manželce a společně vyšli ven. Když se jejich rákosové sandály setkaly s horkým pískem, Teje zatajila dech. Kam jen její oči dohlédly, tam byla voda. Bylo to obrovské jezero, o kterém ale nikdy nic neslyšela a nevěděla, že vůbec existuje.
,,Na délku měří tolik, jako více než tisíc vskutku velkých Nůbijců. A hluboké je tak, jako má láska k tobě, nejvyšší ze všech žen. Toto jezero bylo vybudováno jen a jen pro tebe."

Byla horká noc a únava se podepsala na všech. Otroci nesoucí povoz sotva pletli nohama a královský pár držel víčka jen stěží otevřená. Proto dal faraon, ačkoliv plánoval návrat do města již za svítání, rozkaz k zastavení na trochu spánku. Černochy nemusel pobízet, napadali na sebe jako zralé fíky a v okamžení usnuli. I král se svou družkou sotva zamhouřili oči, už se nechali unášet blahodárným spánkem.

Teje se probudila a v hlavě cítila tupou bolest. Snažila se vybavit si, co včera s králem jedli a pili, ale na žádné víno ani nic podobného si nevzpomínala.Když však otevřela oči, krve by se v ní nedořezal. Nebyla mezi polštáři, vedle faraona, spícího jako malé dítě. Byla v nějaké komůrce, nijak nezařízené, až na trochu vody s pár kousky nahnilého ovoce a potupného malého kýblíku v rohu mísnosti. Teje se cítila ponížená jen při představě, že by svou potřebu měla konat právě takhle. Namáhavě vstala a bolavá hlava se jí zatočila. Instinktivně si na ní sáhla a pod svýma drobnýma rukama ucítila velikou bouli. Teď už si byla zcela jista - někdo ji unesl. V noci, zatímco všichni ostatní spali.
Došla k jedné z dřevěných zdí a prudce do ní zabušila. Odpovědi se jí nedostalo, jen kdosi za jejím dřevěném vězením nervózně zašoupal nohama.
,,Okamžitě otevřete a pusťte mne ven!" oznámila neznámým hlídačům, jak si odvodila. ,,Víte, kdo já sem? Můj manžel je samotný převtělený bůh Hórus!"
Po chvíli pokus o domluvu vzdala a zády se sesunula po stěně až do sedu. Co jen teď budu dělat? Zůstanu-li v těchto podmínkách, může to ublížit tomu malému, co nosím pod srdcem. Ach, Eset, bohyně plodnosti, velká matko, nedopusť něco tak hrozného...