........................Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada.....................

Červenec 2008

Pozdrav z prázdnin

15. července 2008 v 17:25 | Haňulle |  Moje vykecávání apod.
Nazdárek prdi,
tak jak jdou prázdniny? Já jsem pořád všude možně, jen ne doma, takže se prosím nezlobte, že nic moc nepřidávám. Ale zase si nemyslete, na umělce sem si hrát nepřestala! Zrovna mám rozepsanou další povídku ze starého Egypta, ne nepodobnou Mé malé Sachmet:-)
Za další se omlouvám všem svým SB, že na ně chodím opravdu spoře, ale fakt se snažím:-)
Tak zatím P@, mějte se krásně, a díky, že jste se mnou:-)
Vaše Merit

Navždy, má Malá Sachmet - IV. díl

7. července 2008 v 12:59 | Merit |  Moje dílka a díla

Ahoj, tak sem v rychlosti přidávám závěrečný díl mé milované povídky:-) Prosím, komentujte!

Zatím P@, Vaše Merit

Senenmut seděl na nepohodlné židli v zapadlém podniku, v ruce poloprázdnou skleničku vína a před sebou už snad tucet naprosto vyprázděných. Celý svět se mu motal, mozek měl naprosto otupělý. Ne tak ale své city. Jeho Malá Sachmet!...Ach, jeho Malá Sachmet dnes porodila. Bohové se rozhodli jí nadělit hned dvě děti, dvojčátka. Jiné matky by byly šťastné, ne tak Hatšepsut. Ti novorozenci byly děvčátka. Pojmenovala je Nefrure a Meritre, ale snad ani to by neudělala, kdyby k tomu nebyla vysloveně pobízena. Jaká to matka! kroutil stavitel pohoršeně hlavou. Pak ale sklopil zrak a nakrčil ramena nad svou vlastní ubohostí. Stejně ji miluješ, přiznej si to. Miluješ ji celou svou bytostí, sám sobě i jiným už si nalhal až dost. Třeba Hguje. Ubohá malá tanečnice, ta dívka, co tě tak zbožňuje! Kdoví, jestli si vůbec připouští, že to není obostrané...však víš. Tobě se líbí, přitahuje tě, sám víš, jaké to je sdílet s ní lože...jak rád slyšíš, když kňourá jako raněný psík, zatímco se zřejmě modlí, abys už přestal...a pak se k tobě stejně něžně přitulí...oddaná jako malé zvířátko...

Hořce se pousmál. Ona přece není zvířátko...ale můžu já snad za to, že miluji jinou?! Tu, která mě dnes vyhodila ze svých komnat, když jsem jí přinesl zprávu o dostavení jejího hrobu. Téměř nespal, nejedl, jen aby byla stavba co nejdříve dokončena, a ona ho pak vyhodí, protože je zklamaná!

Nesnášel ji. A miloval...

A nenáviděl i sebe. Dnes, když se vrátil z paláce, rozhořčený a vzteklý, hledal útěchu u Hguji. Zatímco jí vykládal mírně poupravenou verzi, ona mu svými mladými prstky masírovala šíji a ramana. Když skončil, podotkla, že by se měl pokusit pochopit královnino neštěstí. Nato on vstal a křičel. Moc křičel. Pak jí dokonce uhodil.

Senenmut schoval obličej do dlaní. Má Malá Sachmet! Všechno, to všechno kvůli tobě...

,,Velká královská manželko, váš manžel, faraon Thutmose - kéž žije věčně, je mrtev. Vy, ačkoliv jste byla korunována na panovníka obou zemí Nilu, nejste mužský potomek vznešeného rodu. Je nutné -" řeč holohlavého služebníka Amonova Hatšepsut prudce přerušila.

,,A on zas není potomek vznešeného rodu, ten malý bastard. Nikdy nebude vládnout této zemi!" namítla vášnivě. Ani za nic nechtěla, aby se syn jejího manžela a jednoho jeho vedlejšího románku dostal k vládě. ONA byla Hatšepsut, milovaná Atonem.

..Nic se nedá dělat," pravil Amonův kněz ,,musíte přebrat poručnictví nad mladým faraonem, potomkem Thutmose II. - kéž žije věčně."

Hatšepsut kývla. Věděla, že nic jiného jí nezbývá. Její hnědé oči ale blýskly...mladý Thutmose III. sice bude její svěřenec, spoluvládce a dokonce faraon - ale to neznamená, že vládnout nebude ona.

Senenmut šel překrásnými chodbami královského paláce. Všechen vztek, co měl na Hatšepsut, už dávno vyprchal, spíše se teď cítil zahanbený. Vyhodí ho z paláce, vyhostí ze země? Nevěděl, co cílevědomá královna udělá...ale nebál se. Těšil se, až se opět ponoří do jejich očí...prošel známou chodbou až do jejích komnat, jako vždy krásně, žensky vyzdobených. Královna na něj čekala opět na posteli, mazlíc se s chundelatou kočkou.

,,Vítej," řekla, když ho uviděla, pozvedla se a přicházela k němu i se sklenkou vína. ,,Víš..chtěla jsem ti jen poděkovat za Tvé velkolepé dílo, za mou hrobku.." pravila a přitiskla se k němu. To na stavitele působilo jako šok, upustil sklenici, jenž třímal v ruce, červené víno zbarvilo koberec pod jejich nohama. Líbal jí, na ústa, krk, šíji, rukama jí hladil záda. Touha, nastřádaná tolika léty teď vyplouvala na povrch. Ani nevěděl, jak se dostali k posteli, pamatoval si jen její křik, rychlý dech a společné souznění.

Nil se mnohokrát vylil z břehů, než Senenmut dokončil své životní dílo. Postavil pro Hatšepsut, jeho Malou Sachmet, jenž prožívala již čtvrtou desítku let, chrám, obrovský chrám v Der el-Bahrí. Monumentální stavbu vytesal z poloviny do skály, z poloviny ji nechal na volné terase. Celou cestu k tomuto chrámu nechal lemovat sfingami, které měly tvář jeho milované královny. Věřil, že zde ukryl jejího ducha, a snad i toho svého. Zde budou navždy spolu.

V samém rohu celé stavby udělal malou komůrku, kde po stěnách nechal vytesat mlaďoulinkou dívenku. Měla tělo tanečnice, a pod ní se skvěl nápis: Ghuja. Díval se ne obraz a cítil vinu. Po osudné noci, kdy Ghuju uhodil, už ji nikdy nikdo neviděl. Možná ji sežrali krokodyýli, možná utekla někam moc daleko. To už se nedozví. Senenmut povzdychl, vyšel z místnůstky a celou ji zazdil. Tím uctil Ghujinu památku.

Hatšepsut věděla, že již dávno nastal konec poklidným dnům. Mladý faraon, Thutmose III. již odrostl dětským střevícům, a toužil stále víc a víc po vládě. Svou nevlastní matku nenáviděl, protože viděl, že má obrovskou moc. Na veřejnosti nosila obřadní vous a i se oblékala jako muž. Lid neměl důvod nevěřit jejím vladařským schopnostem. Mladý faraon stále musel přemýšlet nad slovy nejvyššího Amonova kněze: ,,Královna vládne již téměř dvacet lét sama. Proč, když pravý nástupník trůnu stojí přede mnou? Ó velký, syne převtěleného boha Hóra, učiň, aby země byla v Tvých rukou...ukonči její vládu..."

Mladý Hrembep třímal v ruce, pod rukávem malou lahvičku. Nelíbilo se mu, co má udělat, ale byla to vůle faraonova. Ten přichystal léčku - chtěl královnu Hatšepsut otrávit. Pokrm, jenž nejdřív měl jíst královnin ochutnávač, byl bez vady, a Hrembep do něj měl obsah lahvičky vsypat do talíře právě v okamžiku, kdy ho ponese zpět královně. Tak se i stalo. Ochutnávač snědl trochu z oné porce, podal jídlo mladému otroku a ten ho nesl královně. Nervozitou se celý klepal, když obsah lahvičky skryté pod rukávem vylil do talíře. Už byl téměř u královny, když najednou klidně řekla: ,,Stráže! Chopte se ho!" blýskla očima po Hrembepovi. ,,Snaží se mě otrávit!" Mladý otrok přivřel oči a čekal, až se ho stráže zmocní. To se ale nestalo. Přiskočili o pár loktů dál, ke královně, rozevřeli jí ústa, spoutali ruce. Hrembep k ní přistoupil a s třesoucími se dlaněmi ji jídlo vysypal do pusy. Jed působil téměř okamžitě.

,,Královna je mrtva! Byla otrávena! Chopte se ho!" křikl nejvyšší Amonův kněz a ukazoval na Hrembepa. Mladému muži se vztekem zatmělo před očima. Sám tento kněz se zadušoval, že otrok bude mít svobodu, vykoná-li tento ohavný čin! Toho už si ale nikdo nevšímal.

Královna je mrtva.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

,,Královna je mrtva,

nechť duše její

Usirem spasena jest..."

Starý muž na kraji řeky naposled pohlédl na malou sošku jeho Malé Sachmet. Přistoupil blíže k obrovské řece, jejíž noční hladina se zdánlivě zdála klidná, ale on věděl, že je plná krokodýlů. Navždy, má Malá Sachmet...navždy budou naše duše spojeny, pomyslil si, a v pozadí s hořícím palácem, ničícím všechny památky po královně, skočil do lesknoucího se Nilu...

Kdyby mladí věděli, kdyby staří mohli...

2. července 2008 v 15:49 | Merit |  Moje dílka a díla

Ahoj:-)

Dneska vám přináším opět novou povídku, tentokrát jednorázovku s námětem možná úsměvným, možná smutným. Přečtěte si to sami:-)...
Za všechnu chválu i kritiku jsem ráda, P@, Merit
Městská hromadná doprava - pohodlné a bezpečné cestování…hehe. To určitě. Tedy za předpokladu, že nikdo nemá až tak zvrhlé představy o pohodlí. Bezpečnost zřejmě tak nepravdivá není, je tu totiž tolik lidí, vzájemně přilepených na sobě - nedobrovolně, i když kdoví, když tak sleduju některé pofiderní ,,stréce" co dýchají zdejší ovzduší, ve kterém už spíš převládají plyny, a to ne ty vzácné - že i kdyby řidič, který ještě tramvaj asi v životě neřídil, prudce zabrzdil, nikdo se ani nehne. Zákon akce a reakce je tu popřený.
Pokusím se nadechnout a přestanu si číst v rámečkách nad okny o tom, že mám hledat svůj smysl života v jakési sektě a že si mám honem rychle pořídit penzijní připojištění.
,,Slečno, slečno! Snad uvolníte místo starému člověku! Já jsem spořádaný občan s právem na svůj důchod a na klid!" Obrátím oči v sloup. Dědek Pospíšilovic se zase rozčiluje, až mu protéza vibruje. Chudák holka, kterou právě poučil o své spořádanosti a právech celá zrudne a sune se ze svého místa. Opět se pokusím vybrat si ze zdejšího vzduchu nějakou dýchatelnou molekulu. To by se mi jistě dělalo líp, kdyby tu nebyli nasáčkováni všichni ti důchodci. Co tu proboha o půl osmé dělají? Kdepak, doktoři a nemocnice. Jde jim o to, aby jim nevykoupili ty levný rajčata v Globusu…
Konečně se pohodlné a bezpečné vozidlo městské hromadné dopravy pohodlně a bezpečně dokodrcá až na mou zastávku, kde vystupuju. Bohužel, Pospíšil se dnes rozhodl cenit svou protézu na lidi kolem právě zde, takže se přede mě neurvale nacpe, ťuká tou svou hůlčičkou a hlemýždím tempem slízá ze schodů. Když dokoná tuto svou malou maturitu, řidič už netrpělivě zvoní a zavírá dveře. Rychle vyskočím, jenže přitom neodhadnu vzdálenost dalšího schodu a sunu se přímou linkou tramvaj - chodník.
Chvíli se vzpamatovávám ze šoku, než zaslechnu dobře známý hlas.
,,Pomoc! To byl úmyslný útok na zdraví, nebo snad i na život! Já jsem spořádáný občan…" Ne, ne, to ne. Proboha, proč sem nemohla srazit nějakého krásného kluka, který by jen mávl rukou, řekl :to nic, a s kouzelným úsměvem mě pozval na zmrzlinu?...
,,Slečno, ten pán má asi zlomenou nohu, musíte s ním do nemocnice." Řekne nějaký moudrý člověk s elegantním kufříkem a mizí v davu.
,,Já? Ne! Já musím-"..moje námitky už ale zůstanou nevyslyšeny. Podívám se na dědka, co každé ráno v tramvaji všechny obtěžuje už svou pouhou přítomností a následně kecama. Nadává a já usoudím, že nohu má opravdu v trochu nepřirozeném úhlu.
,,Pojďte, pane Pospíšile, musím vás dostat do nemocnice." Oznámím mu a snažím se ho zvednout. On se mi ale vytrhne a začne histericky křičet.
,,S tebou já nikam nepůjdu! Ještě se mi zase pokusíš ublížit! Já jsem-"
,,Ano, ano, já vím," přeruším znuděně jeho výklad ,,ale řekněte sám- vás ta noha nebolí?"
Starcovou tváří proběhne malá křeč. Pak něco zamrmlá, což beru jako souhlas k tomu, abych mohla být v jeho společnosti, och, splní se mi tím mé velké přání. Pokouším se ho zvednout, ale dědek mi to nijak neulehčuje. Sakra! Co na něm tolik váží?
Když se mi povede ho zvednout, dáme se na cestu k nemocnici, který naštěstí není moc daleko. I tak krátký úsek ale stačí tomu chlapovi na to, aby všem kolemjdoucím jen svým pohledem říkal: Vidíte? To mi udělala schválně! Jakoby i to nebylo dost vyčerpávající, stačí ještě vynadat dvěma klukům, kteří pro samý spěch do školy nechtěně vrazí do jeho hůlčičky.
Pak se konečně dobelháme k nemocnici. Tam se vydám vyhledat nejbližšího doktora, ale panu Pospíšilovi se opět zdá, že schválně hledám pomalu, abych prodloužila jeho bolest, kterou má mimochodem kvůli mně! …
Po chvíli, jenž se zdá nekonečnou přijde dvojice doktorů spolu s vozíkem. Naloží na něj toho Pospíšilovic dědka a už s ním jedou.
,,Komu máme zavolat, že jste se zranil?" slyším ještě slova mladého zřízence. Pobaveně se ohlédnu - to by mě zajímalo…jestli pak sousedce, co ho nenávidí, protože když si, chudák nedoslýchavá jen trochu zesílí televizi, už si jde ten staroch stěžovat domovníkovi? Nebo nám - jeho druhým sousedům? Pche! Manželku, ani jinou rodinu nemá, pokud vím. Zlomyslný posměšek mě ale přejde ve chvíli, kdy se na starce podívám. Bolestný výraz ve své tváři nechal jen malinký okamžik, hned nasadil svůj starý protivný pohled a odsekl ,,Nikomu!", ale já ho postřehla. Musím běžet do školy, ale už teď vím, co musím udělat.
,,Prosím vás, pan Pospíšil? Kde leží? Byl tu dnes hospitalizován se zlomenou nohou.." mladá sestřička mě ochotně nasměruje na pokoj 54. Zhluboka se nadechnu, zaťukám a otevřu. Pospíšil se za zvukem klepání nevěřícně otočí a chvíli na mě překvapeně zírá. Pak se vzpamatuje a opět nasadí svůj obvyklý výraz.
,,Co tu chceš?" štěkne. Nic jiného jsem ani nečekala.
,,Víte, chtěla jsem vás jen navštívit. A donést vám tohle…" podám mu misku ovoce, co jsem koupila cestou.
Udiveně se dívá na tu vitamínovou bombu a pak přímo mně do očí. Ty moje jsou trochu ustrašené, jestli mi nerozkydne banán do obličeje, a ty jeho modré a dávno vyhaslé.
,,Proč?" řekne tónem, který mi od něj zní naprosto nepatřičně.
Jen se pousměji, pohladím ho po vrásčité ruce a odcházím. Ve dveřích se ještě podívám na toho starého pána. Ještě před pár hodinami jsem ho nesnášela, ale teď vím, proč byl na všechny protivný a zlý. Nikoho neměl, nikoho nezajímal. Chtěl lidi, ale oni jeho ne. Proto se snažil mezi nimi nabýt alespoň nějaké postavení. Nezaslouží si soucit, ale své místo…
,,Nashledanou.." řeknu, a zavřu ty dveře…