........................Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada.....................

Navždy, má Malá Sachmet - I. díl

23. června 2008 v 9:20 | Merit |  Moje dílka a díla
Ahoj:-)
Takže tady je můj první pokus o strao-egyptskou povídku, která pojednává o královně Hatšepsut. Doufám, že si najdete chvilku na to, si ji přečíst a pokud se vám bude líbit, byla bych moc ráda třeba za zmínku nebo odkaz na ní na vašem blogu, což platí samozřejmě i o komentářích:-)
Příjemné čtení, Merit:-)
Pozn.: Ačkoliv hlavní rysy egyptských dějin jsem se snažila zachovat, omluvte prosím nepřesnosti:-)
Pod večerním nebem se po celé délce Nilu a jeho zemi táhl tichý smutek. Nálada zdejších lidí by se jako přenesla na všechno kolem. Tichý smuteční zpěv se odrážel na hladině monumentální řeky.
,,Královna je mrtvá,
nechť duše její
Usirem spasena jest…"
Muž stojící na břehu pevně zavřel víčka. Celý obličej měj napjatý, zvrásněný utrpením a v rukou tiskl malou sošku ženy, vyřezávanou z hnědého, místy až načervenalého dřeva. Ta barva mu vždy připomínala její vlasy…
Trochu povolil stisk ruky a zadíval se na malou ženštinu ve své dlani. I teď, když byla mrtvá a on se zoufale upínal jen k její napodobenině, cítil hloubku jejího pohledu, kterou pociťoval vždy, když se do jejích očí díval.
Teď je mrtvá.
A je možné, že to, co on právě tiskne ve svých rukou je to poslední, co po jeho královně, jeho Malé Sachmet navěky zbyde.
…………………………………………………………………………………………….
Toho rána se probudil velmi nervózní. Má jít do královského paláce! Jeho otec, vysoce postavený úředník Ramose, měl ten den v sídle královské rodiny jednání, a rozhodl se vzít svého syna poprvé sebou.
Mladík, téměř ještě dítě se na to těšil celá léta. Už proto, že již od dětských let snil o tom, že jednou půjde v otcových šlépějích a stane se dvořanem, v co nejbližším styku s faraonem.
Posnídali jen lehce, pár datlí a jiné ovoce.
,,Buď pozorný a uč se." nabádala ho matka. ,,Nikdy nevíš, kdy můžeš poznat něco, na co už kdykoliv jindy bude pozdě."
Senenmut přikývl, ale byl už celý roztržitý, až se matka musela pousmát.
,,Tak už běž, " pobídla chlapce a vrátila se do domu. Senenmut se zatím s otcem vydali na cestu.
Zanedlouho dorazili k paláci. Ramose se naposledy otočil na syna: ,,Víš, kam smíš a kam ne, víš, jak se máš chovat. Nezapomeň, že zde tě bohové vidí lépe než ty sám sebe v zrcadle. Toto místo je svaté, tak se měj na pozoru." Senenmut kývl, ale oči už měl jen pro monumentální stavbu, tyčící se nad něma. Ani si nevšiml, kdy ho otec opustil, aby šel plnit svou práci. Jen procházel chodbami královského sídla a dýchal jeho vznešenost, čišící všude kolem něj. Vysoké sloupy, zítky, hradbičky, vše zde bylo opracované a překrásně pomalované. Obrazy na zdech zaznamenávaly především bohy, nebo nic neříkající různobarevné obrazce. Převládaly zaoblené, ale přece tvrdě vedené znaky a mezi barvami obvykle tmavě zelená, modrá, žlutá a červená, dobře se vyjímající na kamenných, vyhlazených zdech. Nejvíce ho však uchvátila jedna podobizna, namalovaná na poslední stěně, dělící chrám a jeho zahradu. Byla tam vyobrazena bohyně Sachmet, žena se lví hlavou. Měla štíhlé, lidské tělo, které si ale ponechalo lví pružnost. Velkou část hlavy jí zakrývala hříva. Hnědá, a na místech, kam dosvitlo slunce byla mírně rubínová.
,,Pokud není hřích, mít mezi bohy své oblíbence, vždycky bych zvolila ji." ozvalo se za Senenmutem. Instinktivně se otočil a za ním stála dívka. Ne o moc starší ani mladší než on a byla krásná. Dívala se na obraz před nimi.
,,Víš, co znamená Sachmet? Mocná." Dívka se podívala mladíkovi přímo do očí. ,,V bezmezném hněvu prý střílí šípy do srdcí nepřátel, šíří oheň, nemoci a zkázu. Když se jí ale podaří uklidnit, dokáže léčit. Obrovskou mocí."
,,Pak to ale není záslužné. Jen napravuje zlo, co způsobila ona sama a vlastní hněv." namítl Senenmut. Dívka se na něj stále bezprostředně dívala. ,,To je pověst," pravila, a mladý muž myslel jen na její oči, od kterých se nedokázal odpoutat. ,,Já mluvila o její moci." řekla, obrátila se k němu zády a svižným krokem odcházela.
Dlouho se za ní díval. Měla štíhlou postavu, něco mezi již dospělou ženou a nevyvinutým dítětem, ale on se díval především na její vlasy. Byly neobvyklé. Dlouhé, hnědé, vlnité…a kde na ně dopadlo slunce, tam až rubínové…
Pak odjel studovat. Do jiného města, daleko od královského města, od paláce, kde potkal tu tajemnou dívku. Říkal jí ,,Malá Sachmet", protože netušil, kdo to může být. Snad ten den byl příliš horký a ona byla jen výplod jeho zpocené fantazie, možná byla naopak zima a ona byla představa, jenž ho měla zahřát. To nevěděl. Měl svou ,,Malou Sachmet" uchovanou v paměti, a ta ačkoliv z ní nikdy nezmizela, přece jen ustoupila do pozadí. Senenmut se pilně učil, aby se naplnil jeho sen o práci ve vysokém úřadu a zároveň mu učarovala architektura a tak i té se věnoval. Byl nadaný, oddaný tomu, co dělal a měl celý život před sebou.
Domů se vrátil jako mladý muž. Všichni ho nadšeně vítali a otec plánoval Senenmutovi okamžitě sehnat místo u dvora.
Navrácený syn mu raději zamlčel, že už o takovou práci zas tak moc nestojí. Mnohem radši by se věnoval stavebnictví, ale chtěl, aby na něj byli rodiče pyšní. A navíc, přece se nevzdá svého dětského snu. Architektura na něj počká.
Senenmutův otec za sebou zavřel dveře. Byli v královském paláci, snad přímo uprostřed. Starý pán se potěšeně šklebil.
,,Uvolnilo se jim místo úředníka, přímo správce služebnictva v paláci…A nahradíš ho ty. Měl bys vědět, že díky mému vlivu můžeš okamžitě nastoupit, ačkoliv vzhledem k tvým nulovým zkušenostem by to obyčejně možné nebylo.." řekl vychloubačně, ale oba věděli, že to nemyslí tak vážně.
Senenmut se usmál. Otec byl spokojený a jemu nic nechybělo.
,,Musím si ještě něco zařídit, někde tady na mě počkej." Řekl starší z mužů a odešel. Senenmut pokrčil rameny a rozhodl se, že se tu trochu projde. Již to bylo ..pět let? - kdy naposledy procházel těmito zdmi. Pamatoval si, jak ho zdejší stavba fascinovala. Dnes tomu nebylo jinak, a to jeho oko vzhledem k architektuře od té doby nějak zpřísnělo!
Došel téměř až ke královským zahradám, když se zastavil při pohledu na poslední zídku před travnatou plochou. Žena zde vyobrazená neztratila ani trochu ze své velkoleposti. Jeho myšlenky okamžitě zabloudily k ,,Malé Sachmet". Otočil se. Snad ho i trochu překvapilo, že tam nikoho neviděl.
Povzdechl si. Nikdy na ten teplý pohled nezapomněl. Když odjel, často snil o setkání s dívkou, o níž nic nevěděl. Postupem času míň a míň, ale na tomhle místě jakoby se vrátil v čase. Přál si, prožít to ještě jednou.
,,Budeme potřebovat přibližně třicet služebnic v bílém, na nošení mís s ovocem, a asi patnáct tanečnic." Senenmut si otřel pot z těla. Poslední měsíc v práci ho vyčerpával. Chystala se svatba královského páru, následovník trůnu, syn faraona Thutmose I. a jedné z jeho vedlejších manželek si měl vzít svou nevlastní sestru. Mladý úředník ve své funkci ještě nebyl tolik zběhlý a už musel pomáhat plánovat takovou velkou událost.
,,Na tanec bych možná najal Nůbijky, prý jsou opravdu dobré" poznamenal Senenmutův pomocník.
,,Ano, to je dobrý nápad." odpověděl úředník unaveně a pomyslel si, jen ať už má tuto pohromu za sebou.
Konečně nadešel den, pro který byly všechny ty přípravy. Budoucí panovník obou zemí Nilu se měl oženit. Od samého rána byl celý Vaset na nohou. Dodělávaly se poslední detaily, chystalo se jídlo, ženy se strojily.
Samotný akt svatby se konal ve svatém chrámu, ale budoucí pár projížděl celým městem už z paláce. Vypadalo to opravdu velkolepě - dva tucty černých otroků nesly sezení pro nevěstu, pro princeznu Hatšepsut. Byla v překrásných šatech, bílých, bez rukávů a obepínajících její mladistvé tělo. Na hlavě měla sice obřadní, ale přece jen menší obřadní pokrývku , než bylo zvykem, ale zato půvabnější - celou zlatou, s tmavě zelenými pruhy. Dlouhé vlasy jí byly smotány do dvou uzlů po stranách. Celou dobu se mírně usmívala s nečitelným výrazem ve tváři.
Když na svém podivném spřežení dorazila do chrámu, všichni se po ní přirozeně otočily, ale jen jednomu se nalila horkost do hlavy. Senenmut seděl na svém místě a hleděl směrem k té ženě. Uběhl dlouhý čas, kdy ji viděl naposled, avšak její tvář nikdy nezapomněl. Vycítila jeho pohled a podívala se mu přímo do očí. I na ní bylo na malý okamžik poznat rozčarování, ale po chvíli se opět zhostila své role a už se ani jedinkrát na šokovaného muže nepodívala.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Čteš rád(a) historické povídky?

Ano
Ne
Spíš ano
Spíš ne

Komentáře

1 Ivik Ivik | Web | 23. června 2008 v 12:45 | Reagovat

Hej to je nádherný!!! Já prostě nemám slov!!! Jen tak dál =)

2 ta z eand ta z eand | 23. června 2008 v 12:55 | Reagovat

Haaaa, pokračuj! Ať se třeba po té hostině znovu potkají. Chci dál číst :D Je to skvělý..i ten nápad, i to všechno. Občas krkolomnost, ale to z toho dělá takovej útulnej příběh :)

3 MajushQa MajushQa | Web | 23. června 2008 v 14:01 | Reagovat

Hezký blog

4 MySmallFrankie MySmallFrankie | Web | 23. června 2008 v 15:25 | Reagovat

Merit: Oky moje icq 364-460-595 tak mě když tak písni ;) Budu se na tebe těšit

5 VeRuNkA Sbčko♥ VeRuNkA Sbčko♥ | Web | 23. června 2008 v 15:27 | Reagovat

=) Tjn.. x )

6 AlexClair AlexClair | Web | 23. června 2008 v 17:46 | Reagovat

Konečně  jeden ze "slušných" blogů ,kde nejsou samé kecy o Higt school musical nebo Tokio hotel... Až doumývám nádobí, přečtu si to :)))

7 Fear Princess™ Fear Princess™ | Web | 23. června 2008 v 17:49 | Reagovat

hezký blog ×)

8 Ivula Ivula | E-mail | Web | 23. června 2008 v 20:44 | Reagovat

Je to dobré, je to dobré, je to dobré, dobré, ... =-)

9 Tejka Tejka | Web | 23. června 2008 v 21:07 | Reagovat

jej...určo..sem..budu..chodit..máš..mocinky..hezu..bloček..a ráda čtu povídky..:D

10 třešnička třešnička | Web | 23. června 2008 v 21:11 | Reagovat

pani! z tebe bude urcite slavna spisovatelka

11 třešnička třešnička | Web | 23. června 2008 v 21:12 | Reagovat

jo a kdyz uz nad tim tak uvazuju nechces se stat mym sb??? pls??? kdyby jo tak napis na blog koment co chces na diplom za sprateleni :o) diky moc a pa

12 třešnička třešnička | Web | 23. června 2008 v 21:40 | Reagovat

tak diplom mas hotovy :o)

13 *AnetíííQ* *AnetíííQ* | Web | 24. června 2008 v 8:30 | Reagovat

jééé mno to víš že ti sem budu písat :-)...kwásnej blogíek :-)

14 Selene Selene | Web | 5. srpna 2008 v 22:26 | Reagovat

super poviedka aj ked mna to az tak nebavi citat take historicke ako ktore ale  toto som si precitala

15 -Nikit- -Nikit- | 26. srpna 2008 v 23:28 | Reagovat

Hustýýýý, Hánycko... To se ti fakt povedlo.. kdyby nebylo teďka už tk pozdě tk si hnedka přečtu i ty ostatní díly... :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama