........................Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada.....................

Červen 2008

Navždy, má Malá Sachmet - III. díl

28. června 2008 v 9:34 | Merit |  Moje dílka a díla
Za mužem, stojícím u monumenální řeky se odehrávalo ohnivé divadlo. Byla půlnoc a z královského paláce se ozývaly pokyny vezírů a nejvýše postavených generálů. Tlumočily faraonova slova: ,,Spalte! Všechno spalte! Nechť královnin duch opustí toto místo!"
Už opustil, řekl si starý muž v duchu. Opustil svůj lid, svůj domov, mě. Pak se ušklíbl. Jak - mě? Nemohla mě opustit. Nikdy nebyla moje. Nikdy!
,,Královna jest mrtva
nechť duše její
Usirem spasena jest..."
.................................................................................................................................
,,Pane, královna si přeje s vámi mluvit." malý černoch se s hlubokými úklonami vypařil stejně potichu a nenápadně jako přišel.
Senenmut se na své podušce napřímil a přestal se věnovat drobné tanečnici Hguje, jenž ho od osudné slavnosti vyhledávala. Nebylo to nijak těžké, vysoce postavený úřeník se totiž stal i dvorním architektem. Splnily se mu tím jeho největší sny a přesto nebyl šťastný. Jeho Malá Sachmet - to byl dětský sen, jenž splněn být nemohl.
Černá tanečnice ani necekla, když ji ze sebe Senenmut neurvale odstrčil. Okamžitě se postavila a začala ho ovívat obrovským vějířem.
,,Stačí" sykl směrem k ní. Hguja ho okamžitě uposlechla a když se začal vzdalovat, zamilovaně na něj hleděla. Co dělá špatně? Ptala se sama sebe. Tolik mužů jí chtělo, tolik mužů jí říkalo, že je krásná jako vycházející tvář Reova. Ale Senenmut? Ten stavitel, se kterým chtěla být, ten jakoby jí nevnímal. Snášel její přítomnost, snad občas mu to bylo i příjemné, ale myšlenkami se zdál být stále vzdálený. Co ho trápí? Drobný obliček mladičké tanečnice se zvrásnil v ustaraný výraz. Chtěla bych mu pomoct. Chtěla bych, aby byl šťastný. Pak se opět usmála - chtěla bych, aby byl se mnou šťastný.
Senenmut byl nanejvýš udivený. Královna si ho nechala pozvat přímo do svých komnat, což bylo velmi neobvyklé. Z mužů měl do těchto míst obvykle přístup jen faraon, manžel královny Hatšepsut. Když vešel, interiérem nebyl udivený. Zdi a stavba místností nebyla jiná než ve zbytku paláce, ale panovnice tu měla po stěnách šátky, hedvábné látky, záclonky. Na zemi byl silný koberec, měkký jako srst kočky. A všude byly květiny, spousta květin.
,,Líbí?" ozvalo se od protějšího pokoje. Senenmut jen udělal několik kroků, aby královnu uviděl, protože všechny místnosti od sebe byly odděleny jen oblouky místo dveřmi.
,,No, já.." polkl, když ji uviděl. Pololežela na obrovské lenošce, levou rukou hladila chlupatou kočku, která se mazlivě otírala o svou paničku. Ta byla zahalena jen v poloprůhledných šátcích, ze kterých jí vystupovalo velké břicho.
Je těhotná. Stavitel chvíli nedokázal vnímat nic jiného. Je těhotná....Párkrát prudce zamrkal. Hatšepsut dělala, jakoby ho neviděla, přestože její tváří proběhl tmavý stín.
,,Přejdu rovnou k věci. Prý jsi zručný architekt. Chci tě tedy o něco požádat." pravila, a namáhavě vstala.
,,Přání královny je i mým přáním," odpověděl Senenmut směrem k ní a ona tvrdým tónem odvětila:
,,Ne, to není." Dívala se mu pevně do očí. Byly chladné, panovačné, ale ne bezcitné. Hleděli na sebe, jakoby se přeměřovali, jakoby celý život byli slepí a nyní se uviděli. Jakoby hleděli skrz svá těla až do svých duší. Nemohl to vydržet.
,,Pojď ke mně..." hlesl. V tu chvíli čekal na křik, na úder, přinejlepším na pohrdavé syknutí. Dočkal se však dlouhých tmavých vlasů na své hrudi a jemné žénské vůně, jenž mu naplnila celé tělo. Váhavě ji pohladil po vlasech a ona k němu vzhlédla. Přemýšlel, zda ji smí políbit, ochutnat její rty. Netrvalo to dlouho, přivinula si jeho hlavu ke své a sama spojila jejich rty. Po chvíli se od něj mírně odtáhla, ruce stále na jeho zátylku.
,,Postav pro mě hrob. Kobku, ochraňovanou před zloději a vykradači. Místo mého posledního odpočinku."
Stavitel chvíli rozpačitě mlčel a pak řekl: ,,Není zvykem stavět Velké královské manželce, i když je to zároveň i faraonka, hrob dříve, než je postavena kobka pro stávajícího faraona..."
Sotva do dořekl, zalitoval. Poodešla kus od něj a otočila se k němu zády.
,,Faraona? Toho malého zmetka? Kdoví, zda to je vůbec potomek mého manžela - kéž žije věčně! Jeho matka je jen děvka, co měla to štěstí, že jednou směla pobavit panovníka obou zemí Nilu, toho proklatce!" Otočila se k němu poloprofilem. ,,Proboha, vždyť zažil jen čtyři léta!"
Architekt mlčel. Měla pravdu. Mladý faraon již sice byl korunován, ale vládla jen jeho nevlastní matka - Hatšepsut. On byl jen bezvládná loutka, jíž tahaly za nitky Amonovi kneží. Již po dlouhá století se snažili ovládnout Egypt, ale faraon byl nedotknutelný post. Ovšem - žena na trůně a faraon dítě...to byla ta nejvhodnější příležitost pro útok.
Senenmut se nadechl. ,,Postavím ti hrob. Ochraňovaný všemi bohy." otočil se a u oblouku nahrazující dveře se ještě jednou otočil: ,,A mou láskou".
Palác jakoby se zastavil v čase. Veškeré větrání postrádalo smysl, úmysl osvěžit trochu zdejší ovzduší byla jen marná snaha. Všichni se zde pohybovali nehlučně, nemluvili spolu, všichni byli v očekávání.
Hatšepsut ležela ve svých komnatách, kde byl slyšet jen šustot služebných, jak jí chladily šátky namáčenými ve studené vodě, kvákot žab, jenž byly všude kolem a hlavně královniny vzdychy. Ležela na vysoké posteli a tiše se modlila ke všem bohům, aby to maličké, co se jí narodí, byl chlapec. Nástupník trůnu. Možná by dokázala stanovit ho právoplatným dědicem faraonské moci! Bolesti přicházely v krátkých intervalech. Sevřela čelisti. Za chvíli bude jasno.
//><!

Loučím se...

26. června 2008 v 20:00 | Merit |  Moje vykecávání apod.

Nazdárek,

protože zítra odjíždím na prázdniny a nevím, kdy se zase dostanu k nějakému tomu komplíku, chci se s váma všema rozloučit už teď.
Předem se omluvám všem svým eSBéčkům, že budu komentářově nečinná nějakou dobu a taky všem , kdo čtou a komentujou moje povídky (děkuju!!!), že nebudu moc dílek přidávat. Ale nebojte:
1) 28. června, tzn. hned první den prázdnin tu přibyde další díl Navždy, má Malá Sachmet
2) 2. července se můžete těšit rovněž na povídku z mé dílny a tentokrát trochu jiného žánru, než na jaký jste zvyklí:-)
...čím více kritiky a pochval zde najdu, až se vrátím, tím budu radší:-)
Zatím P@, a užívejte sluníčka, vaše Merit

Čauvík prdi,

24. června 2008 v 18:28 | Merit |  Reklamy
vážně vás mám všechny ráda, jsem šťastná, že sem chodíte a píšete komentáře, bla bla bla ...Ale chci všechny poporosit, aby své reklamy házely SEM. Všude jinde je bez milosti mažu... Zatím P@, Merit

Navždy, má Malá Sachmet - II. díl

24. června 2008 v 11:01 | Merit |  Moje dílka a díla

Druhá část mého pokusu o egyptskou povídku, která sem vám zatím docela líbí, za což sem strašně ráda :-) Za komentáře jsem opět ráda.

Starý muž na okraji obrovské řeky se navzdory svému nekonečnému smutku pousmál. Jak se tehdy choval! Své ,,Malé Sachmet" už se tak neovažoval říkat, ani ve svých myšlenkách ne. Ničící horkost ho obstupovala, když si představil, že by jí měl potkat, a smrtelný chlad se ho zmocnil když si představil, že by už tomu tak nikdy nebylo.
Stařec naplno rozevřel oči. Teď je mrtvá. Smuteční zpěv mu to připomínal.
,,Královna je mrtva,
nechť duše její
Usirem spasena jest..."
.......................................................................................................................................................
Uběhla dlouhá doba od Svatby Thutmose II. a princezny Hatšepsut a krátký čas od smrti Thutmose I., faraona obou zemí Nilu. Země byla kleslá díky zprávě o jeho smrti. I když byl zemřelý především válečník, a vydobyl Egytu nemalá území, byl pro lid faraon jako každý jiný. A tak ho i uctívali - byl to jejich vládce, jejich bůh.
Po pohřbu a tradičním několika denním smutněním však obyvatele Vasetu, ale i ostatních měst opět ožili - čekala je slavnost na počet nového faraona, Thutmose II. Egyptský lid se netěšil na nic víc.
A tak měl Senenmut opět plné ruce práce, ale tentokrát už to lépe zvládal. Byl starší, zkušenější. Již vyzrál, bylo mu právě dvacet pět let a svému úřadu se již dokázal dostatečně věnovat, i když se stal také architektem.
Nadešel den slavnosti, celé město bylo na nohách. Všude vyhrávala muzika, staré známé melodie se prolínaly s novými, cizími rytmy. Lidé se usmívali, tancovali, pili a jedli. K večeru započala zábava přímo v královském paláci, i když samozřejmě jen pro výš postavené úředníky, vojáky, služebníky, kněze, vezíry a rodiny jich všech. Senenmut se chvíli procházel rozjařeným davem, aby případně doplnil nebo spravil, co je třeba. Když zjistil, že je vše v pořádku, chystal se odejít. Společenské radovánky ho nikdy nijak moc netěšily.
,,Senenmute, příteli!" oslovil ho Thembep, jeden z písařů. ,,Snad se nechystáš odejít? Zábava je v plném proudu. A navíc jsem ti chtěl zrovna někoho představit..." Mladý muž měl pramalou náladu na poznávání přátel obtloustlého Thembepa, ale s ovládaným výrazem se pokusil o úsměv a přikývl. V myšlenkách už promýšlel, jak hned po této malé společenské povinnosti uteče domů. Najednou ale všechno ztichlo a on věděl, že toho, alespoň prozatím zůstane ušetřen. Radost mu to ovšem neudělalo ani nejmenší, přestože něco se v něm chvělo nedočkavostí.
,,Vládce obou zemí Egypta, mocný faraon a převtělený bůh Horus, ve jménu Reovu, ať žije!" vykřikovali muži po stranách schodiště, na něž se upíraly zraky všech přítomných. Seshora ze schodiště začal scházet faraon, se svou Velkou královskou manželkou. Měl na sobě zdobené roucho a na hlavě obřadní korunu. Senenmut ale pozoroval jen Hatšepsut. Dlouhé vlasy měla srovnány na stranu, obtočené zlatou nití, stejnou, kterou byly pošívány její šaty. Byly zlato-bílé, až na zem a vršek byl tvořen širokými ramínky, které svou délkou překrývaly prsy a spojovaly se až pod nimi do jednolité sukně.
Když pár sešel dolů, posadil se na trůny a zábava pokračovala. Mezi oslavující vběhly tanečnice, spoře oděné do červených, blyštivých oděvů a smyslně se vlnily do rytmů a lákaly ostatní přidat se.
Senenmut stál stále na stejném místě a pozoroval královnu. Měl pocit, že se dusí, ale nadechnout se by znamenalo přestat se na ní dívat…
Ani si nevšiml mladičké tanečnice, propalující ho pohledem. Otočila se k němu zády a začala se zaklánět, až rukama cítila zem. Při tom se na něj dívala, bez jakéhokoliv výrazu ve tváři. Senenmut se na ní pozorněji zadíval. Tancovala opravdu překrásně. Jejímu obličeji dominovaly velké oči, hnědozelené velké oči. Bylo příjemné se do nich dívat.
Přistoupil k ní a tím jí dal signál, na který čekala. Přitancovala až k němu a co chvíli se ho dotkla, nebo se k němu přitiskla. To se Senenmutovi líbilo. Blaženě zavřel oči a vnímal jen hudbu a vůni dívčího těla. Pak oči otevřel a srazil se s tím nejhnědějším pohledem na světě. Přímo z trůnu na něj shlížela jeho ,,Malá Sachmet". To nemohl vydržet. Chvíli vzdoroval tomu hnědému plamenu jejích očí, zrychleně dýchal a pak se mladičké tanečnici vytrhl a utekl ven.
Nevěděl, kam jít. Všude byly oslavující davy a on se potřeboval sám v sobě zorientovat a najít klid. Nohy ho vedly zdmi královského paláce, aniž by šel úmyslným směrem. A za chvíli už potřetí v životě hleděl na bohyni se lví hlavou, na poslední zídce před zahradou. Díval se na tu podivnou ženu, která mu zamotala život.
,,Sachmet.." hlesl. Věděl, že mu neporadí, ale neslyšitelný vzlyk k ní přesto vyslal. Nevěděl, jak dlouho tam stál a zíral na zeď před sebou. Jen matně vnímal kroky, přibližující se rozhodným tempem. Všechno viděl mlhavě, až na ženu, jenž k němu přistupovala.
,,Velká královská man-.." začal Senenmut a chystal se pokleknout. K jeho překvapení se královna dotkla jeho ramena a přistoupila až k němu.
,,Proč tu jsi?" šeptala rozčileně. ,,Proč ses tu po tolika letech znovu objevil? A proč si na tomto místě?" tázala se udiveného muže. ,,Čekala jsem. Dlouho jsem čekala, chodila sem a ty ses tak dlouho neobjevoval. Myslela jsem, že jsi jen výplod, duch!"
Když se trochu uklidnila, odstoupila od něj.
,,Neměla bych tu být. Zapomeň na to, co se tu právě odehrálo a zachovej si představu o důstojné královně, ne vzteklé lvici." Otočila se a slunce si opět pohrávalo s barvami na jejích vlasech, jak odcházela. Senenmut cítil, že do jejího výbuchu by neměl zasahovat.
,,Ty ale jsi lvice. Mocná. Jsi malá Sachmet." řekl dost nahlas, aby ho ještě slyšela.
Otočila se k němu z poloprofilu a on na okamžik postřehl vlídný úsměv v její tváři, který byl rychle vystřídán vážným výrazem.
,,Nehraj si se mnou." pravila. ,,Nedělej mi to."

Navždy, má Malá Sachmet - I. díl

23. června 2008 v 9:20 | Merit |  Moje dílka a díla
Ahoj:-)
Takže tady je můj první pokus o strao-egyptskou povídku, která pojednává o královně Hatšepsut. Doufám, že si najdete chvilku na to, si ji přečíst a pokud se vám bude líbit, byla bych moc ráda třeba za zmínku nebo odkaz na ní na vašem blogu, což platí samozřejmě i o komentářích:-)
Příjemné čtení, Merit:-)
Pozn.: Ačkoliv hlavní rysy egyptských dějin jsem se snažila zachovat, omluvte prosím nepřesnosti:-)
Pod večerním nebem se po celé délce Nilu a jeho zemi táhl tichý smutek. Nálada zdejších lidí by se jako přenesla na všechno kolem. Tichý smuteční zpěv se odrážel na hladině monumentální řeky.
,,Královna je mrtvá,
nechť duše její
Usirem spasena jest…"
Muž stojící na břehu pevně zavřel víčka. Celý obličej měj napjatý, zvrásněný utrpením a v rukou tiskl malou sošku ženy, vyřezávanou z hnědého, místy až načervenalého dřeva. Ta barva mu vždy připomínala její vlasy…
Trochu povolil stisk ruky a zadíval se na malou ženštinu ve své dlani. I teď, když byla mrtvá a on se zoufale upínal jen k její napodobenině, cítil hloubku jejího pohledu, kterou pociťoval vždy, když se do jejích očí díval.
Teď je mrtvá.
A je možné, že to, co on právě tiskne ve svých rukou je to poslední, co po jeho královně, jeho Malé Sachmet navěky zbyde.
…………………………………………………………………………………………….
Toho rána se probudil velmi nervózní. Má jít do královského paláce! Jeho otec, vysoce postavený úředník Ramose, měl ten den v sídle královské rodiny jednání, a rozhodl se vzít svého syna poprvé sebou.
Mladík, téměř ještě dítě se na to těšil celá léta. Už proto, že již od dětských let snil o tom, že jednou půjde v otcových šlépějích a stane se dvořanem, v co nejbližším styku s faraonem.
Posnídali jen lehce, pár datlí a jiné ovoce.
,,Buď pozorný a uč se." nabádala ho matka. ,,Nikdy nevíš, kdy můžeš poznat něco, na co už kdykoliv jindy bude pozdě."
Senenmut přikývl, ale byl už celý roztržitý, až se matka musela pousmát.
,,Tak už běž, " pobídla chlapce a vrátila se do domu. Senenmut se zatím s otcem vydali na cestu.
Zanedlouho dorazili k paláci. Ramose se naposledy otočil na syna: ,,Víš, kam smíš a kam ne, víš, jak se máš chovat. Nezapomeň, že zde tě bohové vidí lépe než ty sám sebe v zrcadle. Toto místo je svaté, tak se měj na pozoru." Senenmut kývl, ale oči už měl jen pro monumentální stavbu, tyčící se nad něma. Ani si nevšiml, kdy ho otec opustil, aby šel plnit svou práci. Jen procházel chodbami královského sídla a dýchal jeho vznešenost, čišící všude kolem něj. Vysoké sloupy, zítky, hradbičky, vše zde bylo opracované a překrásně pomalované. Obrazy na zdech zaznamenávaly především bohy, nebo nic neříkající různobarevné obrazce. Převládaly zaoblené, ale přece tvrdě vedené znaky a mezi barvami obvykle tmavě zelená, modrá, žlutá a červená, dobře se vyjímající na kamenných, vyhlazených zdech. Nejvíce ho však uchvátila jedna podobizna, namalovaná na poslední stěně, dělící chrám a jeho zahradu. Byla tam vyobrazena bohyně Sachmet, žena se lví hlavou. Měla štíhlé, lidské tělo, které si ale ponechalo lví pružnost. Velkou část hlavy jí zakrývala hříva. Hnědá, a na místech, kam dosvitlo slunce byla mírně rubínová.
,,Pokud není hřích, mít mezi bohy své oblíbence, vždycky bych zvolila ji." ozvalo se za Senenmutem. Instinktivně se otočil a za ním stála dívka. Ne o moc starší ani mladší než on a byla krásná. Dívala se na obraz před nimi.
,,Víš, co znamená Sachmet? Mocná." Dívka se podívala mladíkovi přímo do očí. ,,V bezmezném hněvu prý střílí šípy do srdcí nepřátel, šíří oheň, nemoci a zkázu. Když se jí ale podaří uklidnit, dokáže léčit. Obrovskou mocí."
,,Pak to ale není záslužné. Jen napravuje zlo, co způsobila ona sama a vlastní hněv." namítl Senenmut. Dívka se na něj stále bezprostředně dívala. ,,To je pověst," pravila, a mladý muž myslel jen na její oči, od kterých se nedokázal odpoutat. ,,Já mluvila o její moci." řekla, obrátila se k němu zády a svižným krokem odcházela.
Dlouho se za ní díval. Měla štíhlou postavu, něco mezi již dospělou ženou a nevyvinutým dítětem, ale on se díval především na její vlasy. Byly neobvyklé. Dlouhé, hnědé, vlnité…a kde na ně dopadlo slunce, tam až rubínové…
Pak odjel studovat. Do jiného města, daleko od královského města, od paláce, kde potkal tu tajemnou dívku. Říkal jí ,,Malá Sachmet", protože netušil, kdo to může být. Snad ten den byl příliš horký a ona byla jen výplod jeho zpocené fantazie, možná byla naopak zima a ona byla představa, jenž ho měla zahřát. To nevěděl. Měl svou ,,Malou Sachmet" uchovanou v paměti, a ta ačkoliv z ní nikdy nezmizela, přece jen ustoupila do pozadí. Senenmut se pilně učil, aby se naplnil jeho sen o práci ve vysokém úřadu a zároveň mu učarovala architektura a tak i té se věnoval. Byl nadaný, oddaný tomu, co dělal a měl celý život před sebou.
Domů se vrátil jako mladý muž. Všichni ho nadšeně vítali a otec plánoval Senenmutovi okamžitě sehnat místo u dvora.
Navrácený syn mu raději zamlčel, že už o takovou práci zas tak moc nestojí. Mnohem radši by se věnoval stavebnictví, ale chtěl, aby na něj byli rodiče pyšní. A navíc, přece se nevzdá svého dětského snu. Architektura na něj počká.
Senenmutův otec za sebou zavřel dveře. Byli v královském paláci, snad přímo uprostřed. Starý pán se potěšeně šklebil.
,,Uvolnilo se jim místo úředníka, přímo správce služebnictva v paláci…A nahradíš ho ty. Měl bys vědět, že díky mému vlivu můžeš okamžitě nastoupit, ačkoliv vzhledem k tvým nulovým zkušenostem by to obyčejně možné nebylo.." řekl vychloubačně, ale oba věděli, že to nemyslí tak vážně.
Senenmut se usmál. Otec byl spokojený a jemu nic nechybělo.
,,Musím si ještě něco zařídit, někde tady na mě počkej." Řekl starší z mužů a odešel. Senenmut pokrčil rameny a rozhodl se, že se tu trochu projde. Již to bylo ..pět let? - kdy naposledy procházel těmito zdmi. Pamatoval si, jak ho zdejší stavba fascinovala. Dnes tomu nebylo jinak, a to jeho oko vzhledem k architektuře od té doby nějak zpřísnělo!
Došel téměř až ke královským zahradám, když se zastavil při pohledu na poslední zídku před travnatou plochou. Žena zde vyobrazená neztratila ani trochu ze své velkoleposti. Jeho myšlenky okamžitě zabloudily k ,,Malé Sachmet". Otočil se. Snad ho i trochu překvapilo, že tam nikoho neviděl.
Povzdechl si. Nikdy na ten teplý pohled nezapomněl. Když odjel, často snil o setkání s dívkou, o níž nic nevěděl. Postupem času míň a míň, ale na tomhle místě jakoby se vrátil v čase. Přál si, prožít to ještě jednou.
,,Budeme potřebovat přibližně třicet služebnic v bílém, na nošení mís s ovocem, a asi patnáct tanečnic." Senenmut si otřel pot z těla. Poslední měsíc v práci ho vyčerpával. Chystala se svatba královského páru, následovník trůnu, syn faraona Thutmose I. a jedné z jeho vedlejších manželek si měl vzít svou nevlastní sestru. Mladý úředník ve své funkci ještě nebyl tolik zběhlý a už musel pomáhat plánovat takovou velkou událost.
,,Na tanec bych možná najal Nůbijky, prý jsou opravdu dobré" poznamenal Senenmutův pomocník.
,,Ano, to je dobrý nápad." odpověděl úředník unaveně a pomyslel si, jen ať už má tuto pohromu za sebou.
Konečně nadešel den, pro který byly všechny ty přípravy. Budoucí panovník obou zemí Nilu se měl oženit. Od samého rána byl celý Vaset na nohou. Dodělávaly se poslední detaily, chystalo se jídlo, ženy se strojily.
Samotný akt svatby se konal ve svatém chrámu, ale budoucí pár projížděl celým městem už z paláce. Vypadalo to opravdu velkolepě - dva tucty černých otroků nesly sezení pro nevěstu, pro princeznu Hatšepsut. Byla v překrásných šatech, bílých, bez rukávů a obepínajících její mladistvé tělo. Na hlavě měla sice obřadní, ale přece jen menší obřadní pokrývku , než bylo zvykem, ale zato půvabnější - celou zlatou, s tmavě zelenými pruhy. Dlouhé vlasy jí byly smotány do dvou uzlů po stranách. Celou dobu se mírně usmívala s nečitelným výrazem ve tváři.
Když na svém podivném spřežení dorazila do chrámu, všichni se po ní přirozeně otočily, ale jen jednomu se nalila horkost do hlavy. Senenmut seděl na svém místě a hleděl směrem k té ženě. Uběhl dlouhý čas, kdy ji viděl naposled, avšak její tvář nikdy nezapomněl. Vycítila jeho pohled a podívala se mu přímo do očí. I na ní bylo na malý okamžik poznat rozčarování, ale po chvíli se opět zhostila své role a už se ani jedinkrát na šokovaného muže nepodívala.

Mravy kazící umění

22. června 2008 v 14:07 | Merit |  Moje dílka a díla

Tak, přináším vám svou první úvahu na tomto blogu, jde samozřejmě o rádoby směšné dílko o tom, jak nás lidové písně kazí

Viděli jste někdy školku na procházce? Štrůdly dětí - nemyšleno doslova - jdoucích spořádaně za ručičiky, jak kulí ty svá nevinná, obrovská očičika? To by se jeden rozplynul pohledem na ta lidská mláďata. Kdy se pak ale stane, že ta dětská pusinka vysloví první hrubost? Kdy jejich nevinná duše začne černat?
Možná tvrdíte, že to je zapříčiněno rozmlazlováním se strany celého sortimentu babiček a tetiček. Možná zastáváte názor, že je zkazí kolektiv ostatních dětí. A víte co? Omyl. Za to všechno může ta banda tupounů, v jejichž hlavách chcíply mozkožroutové hlady. Ano, mluvím o těch pofidérních umělcích, o autorech lidových písní. Jen si povšimněte některých textů! Třeba : ,,Travička zelená, to je moje potěšení, ..." Tráva, travička, marihuana...každý tomu říká jinak. A malé děti o ní zpívají! Pak se ani nemůžeme divit tomu psovi, cos tak vesel stále...
Nebo si uvědoměme sexuální narážky v lidovkách: ,,Pásla ovečky v zeleném háječku...já na ní dupy dupy dup, ona zas cupy cupy cup..." nemluvě o : ,,Šly panenky silnicí, silnicí, silnicí, potkali je myslivci,..." autor zde raději nehovoří o tom, která že silnice to vlastně byla.
Tak na závěr - až si zase budete tu svou ratolest praštit a představovat si, že být tam paní Džamila, schytá jich pár taky, vzpomeňte si, o čem jste svému zaltíčku zpívali na dobrou noc...

Zdravím,

22. června 2008 v 13:41 | Merit |  Moje vykecávání apod.
všechny zbloudilce, jenž se ocitli na tomto blogu a ještě víc zdravím ty, kteří tu nejsou náhodou. Tenhle blog existuje už rok, ale nedávno jsem se rozhodla celý ho překopat a udělat z něj blog povídkový. Budu sem tedy dávat všechny mé výtvory, které projdou censurou a budu moc ráda, když si je i bude někdo číst a komentovat
Zatím se loučím, Merit