........................Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada.....................

Leden 2008

Bleskovka I.

14. ledna 2008 v 11:13 | Haňulle
Taak se přidávám k té hromadě blogů dělající bleskovky:-D Doufám, že se vás alespoň několik zůčastní:-)
Odměňuju první tři...
1) Kdo to je? Celé jméno, pls;-)
2) Nějakou písničku od něj..neuznávám stejnou, jako bude mít už někdo, kdo odpověděl před váma
3) Líbí se ti?
4) Hoď mi prosím k nějakému článku komentář...dík:-)
5) Co bys chtěl(a) na diplom?

Retro šperky - obrázky

14. ledna 2008 v 10:44 | Haňulle
Házím sem pár pics retro šperků, který na některých osůbkách vypadaj sakra dobře:-)
Ručně dělaná kolekce voňavá přímo letním fesťákem :-)
Na černý košili to snad může vypadat dobře...:-D
Placky..tak ty se mi poslední dobou líbí moc a moc...

Véčka,véčka, véčka...:-)

13. ledna 2008 v 17:05 | Haňulle
Jasně, kluci asi většinou řeší všechny možný funkce a možnosti mobilu..to holky zajímá spíš desing:-D proto sem házím pár obrázků véček, který se mému amatérskému oku líbí:-)..
Tady ten mobílwk dokonce mám a nemůžu si ho vynachválit:-)
Tenhle vypadá spíš jako kalkulačka:-D Ale zajímavé provedení mu upřít nelze:-D
Osvědčená elegance:-)

šperky od toho kluka Swarovskych;-)

11. ledna 2008 v 22:01 | Haňulle
Nedávno jsem v Německu navštívila výstavu drahokamů Swarovsky, jehož obchody jsou rozšířeny po celém svěrě..Můžu říct, výstava byla udělaná opravdu fascinujícně, ale ty šperky...panebožeeee...:-D :-D :-D Tak se aspoň pokocháme, hm?;-)
Tak co, co se líbí nejvíc ;-X???

Krev dědice

11. ledna 2008 v 21:34 | Haňulle
Ahooj...tak sem tu zase dlouho nebyla, tudíž se to chystám napravit;-X...A začnu třeba povídkou, kterou jsem sice napsala už před víc než půl rokem, ale teď sem si na ní vzpomněla...s odstupem času mi sice přijde mírně šibnutá, ale tak třeba v sobě najdete tu odvahu si jí přečíst;-)...
Skrz pevné, těžké závěsy neměl šanci proniknou byť sebemenší paprsek slunce. Nervózní atmosféra byla téměř hmatatelná.

Na konci místnosti se skvěl pozlacený trůn, na němž seděla postarší, viditelně unavená žena, o čemž svědčily kdysi asi krásné, dnes už ale ztrhané rysy. Po jejím boku stály dvě dívky. Obě tmavovlasé, obě tolik podobné matce a přesto úplně rozdílné.

,,Co si přejete?" optala se chvějícím se hlasem, uvězněná v jeho záhadných očích. Princ Lucius nenuceně udělal pár kroků.

,,Přišel jsem"….začal rozvážně ,,..vás požádat o ruku vaší dcery…"
--------------------------------------------------------
Celou místností se ozývala dunivá hudba. Vicky se ještě před chvilinkou cítila mezi svíjejícími se těly v rytmu muziky jako ryba ve vodě, ale teď se něco stalo. Zamotala se jí hlava a mnoho nechybělo, aby spadla na pošlapané kachličky.

,,Týýno!" zalomcovala svou vedle tančící kamarádkou. ,,Týýýno!" dívka si jí konečně všimla.

,,Jdu chvíli na vzduch, nejsem úplně OK!!" křikla ještě a už se začala prodírat k východu. Cestou jí pozorovaly oči, které znala a přesto jí byly tak cizí.
-------------------------------------------------------
Viktorie seděla na mnoha polštářích a třásla se. Měla strach. Byl o to větší, že z toho člověka měla neopodstatněnou hrůzu. Nebo si to alespoň myslela.

Zhluboka se nadechla.

,,Já…nechci si vás vzít…!" řekla tiše.

,,No.." řekl Lucius a odhodil si pramínek z čela a naklonil se k ní ,,…možná bychom si o tom mohli ještě pohovořit…"
--------------------------------------------------------
Konečně na čerstvém vzduchu. Vicky tentokrát nevadilo, že z dálky bylo trochu cítit cigarety. Hlavně, že byla venku.

Tam vevnitř, jakoby věděla, že není bezpečno, měla takový zvláštní pocit paniky.

A ten…se teď najednou mnohokrát znásobil.
--------------------------------------------------------
,,Princi! Princi Luciusi!!!" Catrine se snažila dohonit tajemného mladíka.

,,Promiňte, ale teď mě prosím omluvte. Opravdu nemám čas…." Odbyl jí, aniž by zpomalil krok. Svůj temný pohled zarýval do země.

,,Vím vše!" vykřikla.

Lucius se zastavil a pomalu se k ní otáčel.

,,Nechápu, o čem mluvíte, Catrine." Oznámil dívce,jenž měla ve tváři dychtivý výraz.

,,Opravdu?" zeptala se a přistoupila na dvě stopy k němu. Zvedla ruku a dotkla se koutku jeho úst. Na jejím prstě se skvěla kapka krve.

Lucius jí pevně sevřel zápěstí a přitáhl jí těsně k sobě.

,,Co chcete?!" sykl.

,,Věčný život! Chci se zbavit strachu ze smrti! Jistotu! To, co jste chtěl dát mé setře! A ona to tak nerozvážně odmítla! Ach, ty hloupá Viktorie!" stačila ještě vykřiknout, než ucítila dva ostré špičáky pod svou klíční kostí.
--------------------------------------------------------
,,Co ty tady, tak…sama?" Viky sebou leknutím trhla. Za ní stál mladík. Vysoký, štíhlý, krásný a s tak … nepředvídatelnýma očima. A ona je znala.

Nikdy ho neviděla, ale přesto věděla, že už s ním měla co k dočinění.

Její mysl zastínila jeden velký pocit Déja vu. Pokusila se couvnout, ale věděla, že je to zbytečné.

,,Vítej, sestřičko!" ozvalo se nad Viktorií. Zvedla zrak. Nad ní se tyčila osoba tolik nepodobná její sestře, že to snad ani nemohla být ona. Ale byla to Ofélie.

,,Možná se divíš. Nechápeš. Tápeš ve svých vlastních pocitech. " pravila a shrnula si dlouhé černé vlasy , které ostře kontrastovaly s bělostnými, už na pohled nebezpečnými špičáky.

,,Jistě se pamatuješ, že si odmítla hraběte Luciuse. Ne že bych chápala tvé počínání. Ale zpátky k věci. ON stále předpokládá, že se nakonec jeho vůli podvolíš. Proto tě nenechal zemřít."

,,Ale…co teď tedy vlastně jsem…?" vydechla Viktorie. Ofélie se zasmála chraptivým, cizím smíchem.

,,Tobě to vážně ještě nedochází?" pravila pohrdavě, oči pevně spočívajíc na setře. Vzala se stolu jednu z dlouhých sklenek na víno a podala ji Viktorii, která ji chvějícími se prsty uchopila a zvedla do výšky svých očí. A ta jí vrátila obraz dívky, téměř totožné té, jenž stála před ní.

Dlouhé, hladké vlasy zčesané z čela, nápadné špičáky…jen ty oči. Přece jen nebyly tak chladné, jako Oféliiny. Stal se z ní upír, ano, ale přece jen si nějakým způsobem zachovala alespoň kousek citu. A ten se odrazil v jejích očích. V tom jediném, co jí zbylo z její původní podoby.

,,A…proč…jsi tu ty…? Proč si taky…." to slovo ani nedokázala vyslovi ,,…to, co já…?" zeptala se.

,,Na rozdíl od tebe nejsem tak pošetilá, abych takovou možnost nevyužila…co si můžeš víc přát, než nebýt jakkoliv omezená časem…?Svým způsobem:zvítězit nad smrtí?!"

,,Ale já…nechci..musím s NÍM okamžitě mluvit!" řekla Viktorie pevným hlasem.

,,Žádný problém," ozvalo se od dveří ,,můžeš mluvit." Stál tam vysoký, překrásný, nebezpečně vyhlížející muž, z něhož přímo čišel chlad.

,,Ofélie…" pokynul upírce a ta s úšklebkem odešla. Vyčkávavě se zadíval na Viktorii.

,,Udělal jste ze mě upíra."pravila.

,,Ano."

,,Proti mé vůli."

,,Ano."

,,Nutíte mě změnit se v krvavé monstrum, jako jste udělal z mé setry."

,,Ne tak docela."

,,Mám na výběr?" zvedla oči plné překvapení.

,,Ale jistě…!" přistoupil až k ní.,,Ještě…..tě můžu zabít." Řekl již dopředu si jistý Viktoriinou odpovědí.

,,Možná…to tak ale bude lepší…" řekla váhavě a Lucius jen šokovaně hleděl.

,,Nikdy bych už nemohla být šťastná,kdyby kvůli tomu, abych napůl žila a napůl byla stejně na pokraji smrti umírali nevinní lidé." Konečně se odvážila podívat se mu do očí. Rychle se k ní přiblížil jen na několik palců.

,,Uvědomuješ si, co říkáš?!" sykl vztekle a působil rozčileně. Připadalo jí to velmi nepřirozené.

,,Ano!Radši hrdě zemřít, než zbaběle živořit!" vykřikla. Luciusova vizáž se najednou změnila. Působil snad i trochu...lidsky.

,,Nechci tě zabít."

Chvilku si hleděli do očí. Viktorie si uvědomila, že ještě pořád třímá v ruce sklenku. Začala jí drtit a když se sklenička rozletěla na několik kousků, podřízla si sní zápěstí. Začala silně krvácet. Spadla na zem a kolem ni se utvořila louže krve. Bledla. Lucius k ní poklekl.

,,Já tě nakonec stejně získám. Nevidíme se naposledy. Věř mi." Řekl. Poslední co si pomyslela bylo, že tohle jediné mu věří.

Ofélie se vážně moc snažila. Chtěla, aby jí chtěl. Aby pro něj byla žádoucí. Chtěla, aby lucius konečně zapomněl na Viktorii. A nutno říct, že se jí to docela dařilo. Rok, desetiletí i století plynuly a Lucius pomalu zapomínal. Nebo si to alespoň myslela.

Až jednou…byl jeden z těch horkých, letních dnů, který upíři velmi těžko snášejí. Slunce neúprosně pálí do jejich bílých tváří.

A zrovna ten den, když se začalo stmívat Lucius někam zmizel. Ofélie si nelámala hlavu, kam. Věděla to.

Už od ní byl jen několik centimetrů a ona si nemohla nepomšivnout jeho výrazných špičáků, které začal ještě víc vystrkovat.

,,Vzpomínáš, Viky?...Viktorie….? Slíbil jsem ti, že se nevidíme naposledy…."

V tu chvíli se ale přestal vpíjet do jejích očí. Podíval se na osobu po svém boku. Měla dlouhé, černé vlasy ostře kontrastující s její bílou pletí. V ruce držela půl dřevěného kůlu. Druhá půlka byla vražena v Luciusově srdci.

,,Miluji tě. Už ale nevím, jak tě donutit, abys mé city opětoval!" její hlas sílil.

,,Tolik jsem tě chtěla! Snažila se! Nesnáším tě a miluju, ale tohle se nedá snést! "

,,Ofélie…"vydechl naposled Lucius.

,,Sbohem." Řekla a políbila ho na zmodralé rty.

Pak oba dva před zrakem šokované dívky zmizeli..