........................Nejkrásnější věc, kterou můžeme objevit, je záhada.....................

Eyes on fire - upírská písnička

7. ledna 2009 v 13:21 | Merit |  Zajímavost
Ahoj upíří nadšenci!
Tuhle písničku ze Stmívání úplně miluju, tak jsem si jí i pro zajímavost přeložila. Chvilku (ok, tak několik dní) mi trvalo, než jsem jí pochopila, ale to pak stálo za to. Podle mě je to opravdu písnička inspirovaná upírskou duší:-D Jen si to přečtěte...

Eyes on fire
I'll seek you out,
Flay you alive
One more word and you won't survive
And I'm not scared of your stolen power
I see right through you any hour

I won't soothe your pain
I won't ease your strain
You'll be waiting in vain
I got nothing for you to gain

I'm taking it slow
Feeding my flame
Shuffling the cards of your game
And just in time
In the right place
Suddenly I will play my ace

I won't soothe your pain
I won't ease your strain
You'll be waiting in vain
I got nothing for you to gain

Eyes on fire
Your spine is ablaze
Felling any foe with my gaze

And just in time
In the right place
Steadily emerging with grace

Felling any foe with my gaze
Steadily emerging with grace
Felling any foe with my gaze
Steadily emerging with grace



Oči v ohni
Budu tě hledat,
Svlíknu tě zaživa,
Ještě jedno slovo a umřeš
Nebojím se Tvý ukradený moci
Už nějakou dobu tě mám prokouklýho

Nechci mírnit Tvou bolest
Nechci uvolnit Tvé napětí
Budeš marně čekat
Nic pro tebe nemám

Přijímám to pomalu
Živící svůj plamen
Tvý vlastní zbraně
A jenom v určitém čase, na správném místě
Najednou budu hrát já, v ruce eso…

Refrén…

Oči v ohni
Celý hoříš
Cítíš nepřátelskost mého pohledu

V určitém čase
Na správném místě
Stále se objevující s vychováním

Citíš nepřátelskost mého pohledu
Stále s vychováním
 

Pitomec, nebo dobrák?

5. ledna 2009 v 8:49 | Merit |  Má chorá mysl

Právě jsem si přečetla zajímavý citát: ,,Každá žena má slabost pro pitomce, protože si myslí, že zpitoměli z lásky k ní."

Přemýšlela jsem, co je na tom pravdy.
Každý člověk potřebuje trochu - nebo více - adrenalinu, ženy nevyjímaje. A ten může představovat i tajemný, nebezpečný protějšek. Přitahuje nás, přestože (nebo právě proto, že) víme, že nám může ublížit, protože rozumné by bylo se mu vyhnout.
No, zlobivý lidi nás přitahují, ale nakonec - až se poučíme- končíme s těmi hodnými.

Jak vznikly legendy o upírech?

3. ledna 2009 v 0:39 | Merit |  Zajímavost

Upíři mě fascinovali vždycky, poslední dobou ještě víc díky filmu a následně knížce Stmívání. Jak ale vznikly tyhle nadpřitozené bytosti? Každá pověst má přece svůj podklad a tady máte mou teorii...

Existuje choroba, víceméně genetická odlišnost, která se jmenuje porfyrie. Způsobuje nadměrňování uvolňování železa z organismu.
Tahle nemoc s sebou nese především přecitlivělost na sluneční světlo - za klidného stavu je pokožka těchto lidí mrtvolně bílá a hebká, ale delší pobyt na slunci u nich vyvolá abnormální pigmentaci, nadměrný vývoj ochlupení a červené nebo červenohnědé zbarvení zubů. Dále dochází k znetvoření uší, nosu, rty a dásně tuhnou - tím jsou zuby výraznější.
Bylo také zjištěno, že česnek je pro člověka postihnutého porfyrií smrtelným nebezpečím! Obsahuje totiž látku, která zvýrazňuje a podporuje příznaky porfyrie. Česneková šťáva rozpouští krevní barvivo a brání organismu v jeho vytvoření.

Porfyrie se léčí transfúzemi krve a dodávání hemu - jedné z krevních složek. To ale znamená, že ve středověku se tito lidé opravdu mohli živit krví jiných lidí.

Porfyrií trpěl například i slavný hoslista Paganini.
 


Abbé

12. prosince 2008 v 3:00 | Merit |  Moje dílka a díla

Ahoj prdi:-)

Tak konečně přidávám něco nového...netuším, jak na to budete rágovat, ale měla jsem prostě chuť napsat něco ..jinýho. MOžná trochu zvrhlýho a nechutnýho, ale vy mi to určitě odpustíte:-)

Mějte se krásně. Vaše Merit


Když někoho poznáš až do toho nejniternějšího dna, až do samého morku kosti, zbydou ti tři možnosti. Do konce života ho budeš milovat, nenávidět, nebo ta nejhorší varianta - obojí zároveň. Jo, lži se za příznivých okolností stávají legendami, ale na to, abych svůj příběh opředla něžnou pavučinou tajemna a klamu, je příliš krutý, živočišný a surový. Přiliš lidský.

Ani si nepatuju, kdy jsem ho viděla poprvé. V mojí paměti tam prostě stojí odjakživa - opřený o zpovědnici, v černým hábitu. Stojí tam, označkovanej tím směšným obojkem, aby vypadal jako každej jinej kněz. Jenže to mu nikdo nevěřil. Nikdo by nemohl v kostele vypadat tak nepatřičně jako on, ačkoliv syn boží. Abbé.
Jako dítě z křesťanské rodiny jsem do kostela chodila od malička. Vlastně jsem milovala chladné kachličky podlahy, vysoké stropy, posvátnou atmosféru, jenž vzbuzovala pocit, že zde se snad ani nedá mluvit jinak, než šeptem. Znesvětit toto místo by bylo jako svrhnout vlastní duši. A přesně to jsem bez lítosti udělala.
Bylo to o Vánocích, právě když mi bylo čtrnáct let. V tu dobu jsem dospívala a svou podivnou povahu jsem jen těžko skrývala - vzrušovaly mne věci, kterých se mí vrstevníci báli, nestarala jsem se o chlapce, jako jiné dívky mého věku.
Toho dne jsem ale ve vzduchu něco cítila. Něco, co už bylo dávno předurčeno a k čemu mělo odedávna dojít. Neměla jsem ponětí, co je jinak, ale vše jsem byla připravena přijmout s chladnou, otevřenou náručí.
Na Štědrý den sněžilo. Protože půlnoční mše, kde tiše zpívali modlidby ústa všech lidí z blízkého okolí právě končila, kostelem se nesl pach kadidla a navlhlých látek, jak tál sníh na kabátech a vlasech. Když kněz řekl poslední amen, desítky párů nohou se odebírali k východu, včetně mě. Než jsem však vyšla ven do posvátné noci, mou paži sevřela cizí ruka, která patřila někomu skrytému ve zpovědnici. Na okamžik jsem zaváhala a pak se poddala jejímu tahu.
Ve zpovědnici bylo těsno a teplo, mokré vlasy se mi začaly potit. Neměla jsem strach, ačkoliv jsem měla tisíc důvodů ho mít. Neznámá ruka přestala svírat mou paži a v černočerné tmě jsem viděla jen bělmo očí, jenž se vpíjely do mých. Abbé. Ne že bych byla překvapená, na to nebyl čas. Kostelem zněla ozvěna kroků posledních opozdilců a pak už zavládlo jen ono posvátné ticho.
,,Chceš se vypovídat?" prolomil ho Abbé. I když šeptal, měl tak hluboký hlas, až byl na hranici samotné slyšitelnosti.
Jistě, ani omylem nečekal, že něco takového bych chtěla. Ale co chtěl on? Přitisknout mě ke zdi zpovědnice a nechat Krista přihlížet našemu smilnění? Nebo jen toužil spatřit temnotu mé duše..? Jako bych byla ovládána ďáblem.

Další články


Kam dál